Tak a je to tady. Je pátek 8. 3. a my se s trochou obav a plni očekávání vydáváme na indiánskou výpravu do tělocvičny. Nikdo z nás, dokonce ani náš dospělý doprovod, neví, co nás tam čeká. Ale shodneme se na jednom – těšíme se.
V šatně přezujeme zimní obutí za indiánské bačkůrky a hurá dovnitř. „Kam máme jít? Co máme dělat?“ Dvě paní učitelky, teď již indiánská náčelnice a její pravá ruka, sedí v tureckém sedu na zemi a vůbec nic nám neříkají…… Nu trochu to trvalo, ale nakonec jsme pochopili a zaujmuli stejnou pozici. Náčelnice nás poté přivítala na návštěvě u kmene Narubů a nabídla nám možnost, aby se i z nás stali NARUBOVÉ. „Joooo, joooo, joooo.“ Uznejte sami, kdo by nechtěl stát se indiánem. Neváhali jsme ani vteřinu a prošli přijímacím rituálem. Převlečení trička naruby dělalo sice některým z nás značné problémy, ale náčelnice s pomocnicí přivřeli oči a dokonce nám i pomohli. Druhým bodem přijímacího rituálu bylo pomalování narubskými barvami. Počet barev je prý podle zásluh, nu většinou jsme všichni dostali dvě barvy. Tak a jsou z nás Narubové.
To, co musí umět každý Narub jako první, je svolávací píseň. A my se ji naučili. Náčelnice nás postupně hravou formou seznámila se všemi částmi tohoto nápěvku, a když se nám podařilo dát zpěv dohromady s indiánskými kýblobubny, byl z toho nádherný svolávací chorál. Na text sice svolávání náročné není, heja heja hej ahou by zvládlo i mimino, ale při tleskání, různých melodiích, tempu a gradaci se nám občas zamotali nejen jazýčky, ale i ruce :- ).
Dokázali jsme to, celou svolávací píseň umíme a už teď se těšíme na další setkání Narubů, kde se naučíme více z kmenové kultury.
Pro fotečky klikni na Smajlíka ...
—————
