V úterý 17. 9. měly paní učitelky ze školky i školy zamotané hlavy. Přemýšlely, zda vyrazit nebo nevyrazit. Kam? No přece na stopovanou. Počasí vypadalo všelijak, teplo podzimních dnů bylo v nedohlednu, a pláštěnky už se těšily, jak si užijí. "Jdeme." Padlo definitivní rozhodnutí, že to přeci musíme nějak zvládnout. A tak rychle obléknout, obout, zkontrolovat batohy a hurá připravovat trasu pro ty naše kamarády ze školy. Jen si musíme pamatovat, že trasa se značí červeným fáborkem, úkol zeleným fáborkem, neztratit se ostatním, dát pozor na ostatní.. Jejda, taková vycházka dá předškolákovi pořádně zabrat. Ale my to prostě zvládneme.
Před školou jsme tedy dětem připravili uvítání s informacemi, co mají hledat, kolik je úkolů a hádanek a co udělat, když by hádanku nedokázaly rozluštit. Hádanky i úkoly byly všelijaké, my jsme si je vždy také zkusily, a tak víme, že skákat, běhat, hrát hry, vymýšlet slova nebo zpívat písničky při chůzi není žádná sranda.
"Jééé, paní učitelko, pejsek." Naše paní učitelka vázala fáborek na zdánlivě bezpečný plot u zahrádky, když se tam zničehožnic objevil krásný hnědý labrador a hup na plot. Ty jo, paní učitelka ani nekřičela, i když se určitě strašně lekla. Ale protože my se pejsků nebojíme, fáborek jsme uvázali, úkol schoval nejodvážnější Vojtíšek a nakonec už jsme se jen smáli tomu pejskovému troubíkovi, který se snažil fáborek sníst.
Po zážitku s pejsem schováváme poklad a sami sebe a s natěšeností očekáváme příchod školáků. "Kde jsou?! "Už tu budou?" "Mně se chce čůrat." To byly nejčastější věty našich předškoláků, kterým přišlo čekání až moc moc dlouhé. Dočkali jsme se, s velkým hlukem a nadšením dorazili ke stadionu také prvňáci. A nastalo bouřlivé vítání, povídání, focení a předávání odměn. Stopička na krk a lízátko do pusy nám všem udělalo velkou radost a s pocitem krásně prožitého odpoledne jsme se vraceli do školy a školky na oběd. Zase brzy ahoj kamarádi!
—————
