Tak tahle by zněl stručný popis výletu všech Berušek a školáků ze Sluníček a Krtečků. Za kulturou a vzděláním z oblasti dějin jsme vyrazili autobusem do malé vesnice Nebílovy. Po krátkém rozkoukání jsme byli zavedeni do starého traktu zámku na divadelní představení Princ Bajaja. Oči jsme měli na vrch hlavy, když chůva a šašek začali své vyprávění o tom, jak se rodiče maličkých dvojčat poznali. Paní učitelky zase nejvíce ocenily vtipné a nápadité provedení kulis. Divadlo vystřídalo kratičké volno na nádvoří zámku, které jsme si zpříjemňovali pozorováním pávů, zlatých rybek ve fontáně, či povídáním o zámku.
„10. 00 hodin, začíná nám prohlídka, pojďte ke vstupní bráně.“ Mladý pan a slečna nás ve dvou skupinách provázeli krásami zámku. Největší starost nám zpočátku samozřejmě dělalo to, že nesmíme na nic sáhnout a chodit smíme jen po kobercích. Nakonec jsme své touhy poznávat vybavení zámku také hmatem překonali a pouze očima zjistili, že růžový, ptačí i hudební pokoj jsou kouzelnými místy, ve kterých bychom si ale stejně rádi pohráli.
„Konec prohlídky, loučíme se s vámi a chválíme za to, jak vzorní návštěvníci jste byli.“
No a co teď, času máme ještě mraky. A tak rychlá porada a je rozhodnuto, jedeme na Radyni. Hop všichni do autobusu a hurá rovnou za nosem. Pod hradem Radyně jsme narazili na velký problém. „Ty schody nahoru jsou strašně vysoké, to ti naši prckové nezvládnou…“ Zbytečně jsme naše tříleté děti podcenili. Někteří po dvou, jiní po čtyřech, všichni jsme se nakonec dostali těsně pod hrad. Tam nás nejvíce zaujala zamřížovaná hluboká hladomorna. Jenže cesta k ní byla tak náročná, že se často z úst našich dětí dralo: „Au, auvajs, aaaaa, pomoooooc.“ Ano, Radyně uštědřila některým z nás lekci v pádech. Kluci však brali svá rozbitá kolena statečně, slzičky často zmizely ještě dříve, než se vůbec stačily objevit.
„Nasedat a jedeme na oběd.“ Cestou jsme se rozloučili s paní učitelkou Markétou a stále ještě s dobrou výletnickou náladou dorazili do školky.
článek připravila: Markéta
—————
